Obaly a jejich materiály

Recyklace často znamená degradaci suroviny. Jen zřídka se ze sběrového papíru vyrobí kancelářský papír stejné kvality jako byl původní. Nejhorší je situace u plastů: z PET láhve ani kelímku od jogurtu se už stejný nový obal nevyrobí. U spotřebního zboží je lepší papírový obal než plastový.

Který obal je lepší?

Na prvním místě je nejlepší obal žádný.

Při vyhazování jakýchkoli obalů se je snažte co nejvíce minimalizovat (sešlápnout, rozložit, vyfouknout). Ušetříte tím místo v kontejneru a ten se nebude muset tak často vyvážet – snižujete náklady za dopravu (a její dopad na životní prostředí). Při důsledném uplatňování tohoto pravidla tak může ušetřit celá obec za svoz odpadů.

Papírové obaly

Papírové obaly jsou z hlediska životního prostředí nejpřijatelnější. Neplatí to v případech, kdy se obal umastí nebo ušpiní – pak není papír vhodné recyklovat a je určen k jednorázovému použití. Proto je někdy lépe použít tenké mikrotenové sáčky. Ty spotřebovávají jen velmi málo surovin a energie na výrobu, jejich výhoda vzrůstá, pokud se používají opakovaně.

U krabic je třeba dát si pozor, zda není papír potažen plastovou fólií (zevnitř). Tato úprava znemožňuje recyklaci papíru, takže krabici nelze dát do sběru.

Obaly na nápoje

Ekospotřebitel dává na prvním místě přednost čerstvé vodě z kohoutku (kterou lze ochutit různými domácími sirupy, bylinkami nebo nakrájeným ovocem). Mléko se dá pořídit od farmáře ze dvora, zprostředkovaně nebo z mléčného automatu – opakovaně do jedné láhve.

Sklo

Vratné skleněné lahve jsou obvykle pro přírodu nejšetrnější. Problémem u vratných lahví je spotřeba značného množství energie, vody a čisticích prostředků (louhu) při jejich vymývání. Největší nevýhodou skleněné lahve zůstává to, že je těžší, takže na její dopravu se spálí více nafty. Vozí-li se skleněné lahve více než 100 – 300 km (studie na toto téma se poměrně dost liší), bývá plastová láhev z hlediska životního prostředí vhodnější. Ovšem při výrobě nové jednorázově plněné plastové láhve je znečištění prostředí mnohem větší (dochází k vyšší spotřebě energie, k vyšším emisím SO_X, SO₂, NO_X a organických látek do ovzduší).

Krabice na nápoje

Krabice na nápoje jsou velmi problematické. Na českém trhu existují dva druhy nápojových kartonů. Tzv. aseptické nápojové kartony (typu Tetrapack) jsou vyrobené, zjednodušeně řečeno, z papíru potaženého plastem a hliníkovou fólií. Jejich složení předurčuje jejich použití. Fungují podobně jako konzerva, takže se do nich plní nápoje s prodlouženou trvanlivostí. Nápojové kartony bez hliníkové vrstvy, tzv. neaseptické nápojové kartony, se používají na potraviny k určené k okamžité spotřebě (jogurtová mléka, kefíry, apod.).

Materiály použité na výrobu těchto kartonů lze recyklovat jen obtížně, resp. opět s vysokou spotřebou energie, která byla nutná i jako počáteční vklad při výrobě. Úplná recyklace je možná jen na speciálních linkách. Ve velké většině se zpětně získávají jen papírová vlákna.

Hliníkové plechovky

Hliníkové fólie a plechovky jsou při výrobě mezi obaly zdaleka nejnáročnější na spotřebu energie i surovin, ekospotřebitel se jim (a hliníku samotnému) snaží vyhýbat. Hliník se dá dobře recyklovat, je nemagnetický, proto ho dobře poznáme od jiného kovu. V mnoha sběrných dvorech vykupují vedle velkoobjemového i nastřádaný drobný hliněný odpad – plechovky, víčka od jogurtů, vaničky od paštik, obaly od sýrů.

PET lahve (polyetylentereftalát)

Pokud okolnosti přivedou ekospotřebitele k nákupu nevratné PET lahve, nevyhodí ji po prvním použití, ale hledá její další uplatnění. Přestože lidová tvořivost využívá PET lahve na nejrůznější účely (okapní svody, lopatka na psí exkrementy i výtvarná dílka atd.), většina jich putuje do odpadu hned po vypití. PET lahev je díky své nízké hmotnosti vhodná na přenášení. Pokud se navíc znovu naplňuje a používá opakovaně, stává se ekologičtější. Na konci životního cyklu putuje do sběrného dvora nebo označeného kontejneru, odkud jsou lahve odváženy k recyklaci. Před vyhozením je nutné PET lahev sešlápnout, aby v odpadu zabírala co nejmenší místo. V opačném případě tvoří na skládce pružnou vrstvu, která zabírá velký objem a komplikuje ukládání dalšího odpadu, zhoršuje i degradační schopnosti skládky.

PVC

Je-li to možné, vyhýbá se ekologický spotřebitel obalům i výrobkům z PVC. Tento plast je z hlediska životního prostředí a zdraví člověka velmi problematický. 

Při výrobě unikají do životního prostředí nebezpečné toxické látky, například karcinogenní dioxiny.   Kromě toho se na výrobu PVC spotřebovává velké množství rakovinotvorného chloru.  Během likvidace – spalování PVC  (i v moderních spalovnách)  vznikají nežádoucí vedlejší produkty^*, které jsou opět karcinogenní a narušují funkci endokrinního systému. Jsou jedovaté v koncentracích pouhých 0,006 pikogramů na kilogram tělesné hmotnosti.  Proto spalování PVC doma v kamnech je asi to nejhorší, čím je možno si „zatopit“.

^*  toxické látky, kterými jsou např. chlorovodíky, hexachlorbenzeny (HCB), polychlorované bifenyly PCB, furany a dioxiny.

Ani skládkování PVC není řešením. Hrozí riziko vzniku dioxinů při náhodných požárech skládek. Vznikají také skládkové plyny obsahující mimo jiné těkavé organické látky, které jsou díky PVC chlorované – což zvyšuje jejich toxicitu i negativní vliv na ozónovou vrstvu.

Rozsáhle se tématu výrobků z PVC věnuje organizace Arnika (www.arnika.org/pvc).

Jak rozumně s obaly a spoustu dalších témat přináší rosí publikace Průvodce ekospotřebitele, která je volně ke stažení nebo ji lze objednat v našem e-obchodě.

Použijte také náš webový rozcestník Kam dál?